Jdi na obsah Jdi na menu
 


O punku , móda

31. 10. 2007

Zbořit a vytvořit: revoluční historie punku

Revolta proti maloměšťácké společnosti je s punkem spojená už od jeho prvopočátku. Rychlá a jednoduchá hudba, postavená na pár akordech a spíš na nadšení než hudební virtuozitě, spolu s nekonformním chováním a extravagantním vzhledem už ze své podstaty provokovala (a do značné míry stále provokuje) stávající společnost a upozorňovala na zkostnatění kdysi revoluční síly hippies, kteří „dusili“ svět desetiminutovými písněmi a dávno zrazenými ideály.

Nebudeme si nalhávat, že punková revolta byla a je vždy politická ve smyslu vyhraněnějších politických ideologií a cílené politické akce. A teď nemám na mysli „punkáče“, kteří budou po nástupu nové módní vlny zase něčím jiným, ale ty, kteří vyjadřují svůj nesouhlas se společností bez hlubších politických kořenů, což může časem přerůst v apatii nebo konformitu se systémem. Revoluční historie se však punku, a především toho britského, týká, ať se to někomu líbí, nebo ne. Jak podotýká John Savage: „Punk se cpal do politiky a politika si na něj zpětně uplatňovala nárok, ať už se rozhodnul pro krajní pravici, levici (Rock proti rasismu), anarchii (Crass), nebo širší formu autonomie, která zdůrazňovala kulturní a sociální nezávislost.“

Inspirací k rozvoji byl anglickému punku francouzský situacionismus, anarchismus a revoluční události v šedesátém osmém roce minulého století. Jedna z nejvýraznějších uměleckých forem za studentských bouří v Paříži – graffiti – ovlivnila i punkovou módu. Provokativní nápisy stále zůstávají jedním z nejpůsobivějších nástrojů, jak jednoduše sdělit složitou myšlenku. Ne nadarmo měla na vývoj punku velký vliv Situacionistická internacionála, která sdružovala kromě filozofů i řadu umělců usilujících o zboření rozdílů mezi individuálními uměleckými formami tak, aby vytvořili situace, konstruovaná setkání a kreativně žité momenty v městském prostředí, příklady transformovaného každodenního života.

Anglický punk a především podobu anglické punkové módy, které byly do velké míry ovlivňovány silnými osobnostmi obchodníka Malcoma McLarena a módní návrhářky Vivien Westwood, je možné do jisté míry charakterizovat jako britskou mutaci situacionismu opomíjející vlastní filozofické kořeny. Budoucnost v jejich pojetí mohla být vykreslená slovy manifestu Richarda Hamiltona (1956) jako „Populární; prchlivá; nahraditelná; masově vyráběná; mladá; vtipná; sexy; přitažlivá; velký byznys.“ Tedy jako to, po čem McLaren i Westwood toužili: po něčem šokujícím, svým způsobem sexy a komerčně úspěšném. To něco se později ztělesnilo a částečně dokonce bylo samotným McLarenem ztělesněno v Sex Pistols; velkém rock n'rollovém podvodu.

Svastiky, svastiky, svastiky

I když je to smutné, patřívala v počátcích punku mezi významné „módní doplňky“ nacistická symbolika; hákové kříže, keltské kříže a loga white power. Hákový kříž má na prstě vytetovaný Siouxie, podobný symbol nosili na oblečení Sid Vicious, Dead boys a Dee Dee Ramone ulítávali na komiksech se svastikami.

I tak není možné říct, že by tehdejší punk inklinoval k nacismu. Do velké míry šlo o to šokovat a vymezit se vůči předešlé generaci. Ukázat, že teď je jiná doba a historické symboly už neplatí; teď jsme tu my a máme svoje problémy a sny. Jeden z členů americké skupiny Electric Eels k tomu říká: „…byly útočné a to byl jejich účel. Měly rušit lidi, ale myslím, že nebyly zvlášť rasistické: ale odporné a urážlivé.“ Z vyjádření Legse McNeila, někdejšího redakčního punkera amerického časopisu Punk, však vyplouvají na světlo i skrytější motivace: „Všichni jsme byli bílí: nebyli mezi námi žádní černoši. V šedesátých letech chtěli být všichni hippies černí. My jsme naopak říkali: ‚Sereme na blues, sereme na zkušenost černochů.‘ S černými lidmi jsme neměli nic společného: deset let jsme byli politicky korektní a teď jsme se chtěli bavit, jak to mladí dělávají.“

Nebudu moralizovat, ale ani touha po revoltě a možná i neznalost neomlouvají nezodpovědné pohrávání se symboly jedné z nejničivějších ideologií, jejíž realizaci lidstvo zažilo. Naštěstí už dnes svastiky nepatří do běžné módní výbavičky punkové subkultury, která je navíc často aktivně antifašistická a antirasistická. A ti, kteří se s nacistickými symboly přeci jenom nemohou rozloučit a nelogicky tíhnou k punku, mají možnost stát se součástí nepočetné nazipunkové subkulturky a být punkery odmítáni.

Punk a móda

Jak na ulici poznáte punkáče a punkačku? Určitě podle oblečení a celkového vzhledu. Punková móda se totiž vyznačuje i přes určitou míru uniformity poměrně velkou kreativitou, inovativností a svobodou. Nejde o to vypadat jako nažehlená a vypulírovaná armáda, jako je tomu u hnutí skinheads, kde nikdo moc nevystupuje z řady. Punk chce především vybočovat, šokovat a bořit zavedené konvence. Punková „uniforma“ však zároveň upozorňuje na to, že někam patříte, patříte do určité „třídy“ svých. Produkty módního průmyslu ponechme ještě na chvíli stranou.

I tenhle rys se s punkem táhne od jeho počátku. Tehdejší punkáči odmítali hippie vzhled, využívali neobvyklé materiály a doplňky. Muži používali make-up, ženské oblečení a vysoké podpatky. Inspirací byly do velké míry dragové královny a králové.(1) V tomhle směru jsou určitě nezapomenutelní New York Dolls, kteří tím, že zaujali McLarena, ovlivnili i londýnskou punkovou módu, která se později rozšířila téměř do celého světa. Ta byla a stále je specifická využíváním provokativních nápisů a sloganů zdánlivě neumětelsky udělaných, roztrhaných kalhot a triček, používáním spínacích špendlíků nejen v oblečení a prvků a materiálů z oblasti sexu: vinylu, kůže, gumy či S/M symboliky.

Možná už je to ohraná písnička, ale jedním z nejdůležitějších principů nejen punkové módy, ale punku vůbec je do it yourself; udělej to sám a postav se proti mainstreamu. Legendární jsou určitě křiváky (nesmíme však zapomenout ani na ty „echtový metalový“) s řadou pyramid, cvoků, nášivek a ručně provedených nápisů a hesel (No Future!). Specifičnost punkové módy, hudby a dalších součástí této subkultury a undergroundová distribuce vede (mimo jiné) ke vzniku speciálních obchůdků a nezávislých distribučních sítí, jejichž primárním cílem není tvořit zisk, ale předávat „dědictví punku“. S DIY principem souvisí i antikonzumerismus – nenechte si prostě říkat, co máte chtít a co potřebujete – a recyklace. Řada punkového oblečení vzniká přešíváním a upravováním secondhandových kousků. A ne všechny díry na oblečení vznikají v oděvních továrnách a rozdrbaná džínovina speciálně vyvinutou technologií.

Kdysi jsem jen chtěl, ale teď potřebuju (2)

Nebudeme si však nalhávat, že punk v současné době není součástí průmyslu a nepřispívá k zdárnému fungování kapitalistické ekonomiky. I pravověrní punkáči utrácí velké peníze za správné punkové hadry a doplňky od těch pravých značek, což do značné míry narušuje už zmiňovaný DIY princip. Už nechcete, ale rovnou potřebujete. Oblečení navíc pochází často z trošku vyšších cenových relací a to platí i pro tzv. nezávislé firmičky a punkové producenty (někdy se nezdá, že by náklady dosahovaly takových výšin). Logománie zasáhla i tuhle subkulturu a narušila již zmiňovaný DIY princip. Jakýmsi ztělesněním tohoto trendu je londýnská čtvrť Comden Town, žijící z anglické punkové historie. Seženete tady prakticky všechno z punkové výbavičky od raritních nahrávek až po ty nejžhavější punkové módní doplňky – samozřejmě za pěkný paklík liber.

Specifickou kapitolou pak zůstává využívání či přímo zneužívání punku módním průmyslem. Na přehlídkových molech velkých korporací a módních domů se pravidelně objevují trendy kreace využívající punkové motivy. Věhlasní návrháři se nestydí nazývat je svým dílem a prodávat za tučné sumičky. Věrna svým ideálům (i když kdo ví, jaké přesně bývaly) nezůstala ani Vivienne Vestwood a pěknou roztrhanou secondhandovou bundičku si u ní můžete zakoupit za pěkných 100 a více liber. Jedním z nejmódnějších účesů současnosti je určitě číro, tedy ne přesně to číro, jak ho známe z punkových akcí, ale pár nahoru vyčesaných a správně vystylingovaných, nejlépe na blond odbarvených vlasů. Hezky po vzoru Davida Beckhama. Hlavně však nesmí jít o nic trvalého (i tetování dnes v kosmetických salonech vzniká jako „permanentní“ – což znamená, že vám prý zmizí tak do tří až pěti let) a špinavého nebo jinak ušmudlaného, co by nějakým způsobem přeci jen mohlo připomínat autentický punk.

Kult těla?

Nemá nejspíš cenu nalhávat si, že vydělávání na punku je pouze problémem současnosti. Punk se stal v podstatě kořistí showbusinessu už v době svého vzniku; především pak nahrávacích společností. A vypadá to i tak, že McLaren s Westwood po jeho komercionalizaci toužili a do velké míry se o ni i zasloužili. Jejich butik na King's Road, jehož jméno se ustálilo v roce 1977 na „Seditionaries“ (Buřiči), byl kromě místa pro setkávání alternativců, avantgardních umělců a vzniku Sex Pistols i místem pro vydělávání peněz. Podle některých měli být Sex Pistols pro McLarena především laciným prostředkem k snadnému výdělku a kdyby nevyšlo nic jiného, tak se měli stát živou reklamou jeho obchodu, který nějakou módní nálepku potřeboval (Greil Marcus).

Nešlo však o asimilaci punkové subkultury tou mainstreamovou, tak jak to zažíváme dnes v souvislosti s fenoménem neopunku. Módní i hudební průmysl se snaží obrousit politické hrany punku, trochu ho vypulírovat, umýt a představovat ho jako nevinou zábavu pro „pubertální dětičky“, která nemá se společenskou revoltou nic společného a za pár let je přejde. Asi těžko byste v sedmdesátých letech potkávali na ulici náctileté v oblečku od PunkyFish(3) Tehdy byl punkový vzhled a punk vůbec chápán jako něco, cílem čeho je rozložit společnost, a týkal se skutečně jen téhle subkultury. Od té doby se však mnohé změnilo a punk je svým způsobem tolerován a v určitých podobách i respektován. Příznivci autentického punku se však nadále snaží pracovat na principech DIY, antikonzumerismu a recyklace a v této podobě si „špinavý“ a syrový punk uchovává svou podvratnou povahu.

S tím, jak důležitou roli hraje v punku vzhled a móda, však vyvstává napovrch také otázka, zda forma občas nepřevyšuje nad obsahem. Kde jinde než v punkové subkultuře zředěné s psychobilly a rockabilly najdete takovou posedlost vlastním tělem a oblečením? Kde jinde (pomineme-li mainstreamovou kulturu) hrají nesprávně nagelované vlasy takovou roli? A kde jinde Vás (myšleno samozřejmě s trochou nadsázky) špatně udělané tetování vyřadí ze středu společnosti? Asi by se nemělo zapomínat, že je spíš důležitější, jak přemýšlíte, než jak vypadáte. Jak kdysi řekl jeden můj známý: „Punkáč je ten, kdo má číro v mozku.“

čerpal jsem z www.blisty.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář